Liturgický rok
Liturgický rok nebo též Církevní rok se skládá z řady tzv. liturgických období v křesťanských církvích a určuje pořadí a závaznost různých slavností, svátků, a které úryvky z Písma se při bohoslužbách mají číst. Jednotlivé doby se vyznačují svou vlastní liturgickou barvou.
Liturgický kalendář vznikl překrytím dvou velkých cyklů, jednoho pohyblivého, druhého stálého.
Stálý cyklus svátků je vázán na pevná data kalendáře, tj. na dne v měsíci. Nejvýznamnějšími svátky s pevným datem jsou Vánoce. K těmto svátkům patří i naprostá většina svátků svatých.
Druhý, pohyblivý cyklus svátků je závislý na datu Velikonoc a od nich se odpočítává. Proto se každý rok mění. Kromě Velikonoc mezi tzv. pohyblivé svátky patří Popeleční středa či Seslání Ducha Svatého. Pohyblivým svátkem je v podstatě i 1. adventní neděle, jelikož se jedná o 4. neděli před 25. prosincem a datum této neděle se mění každý rok.
Advent
Toto označení pochází z latinského slova "adventus", což znamená příchod. Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista.
30.11. Svatý Ondřej
Prvním z adventních svátků byl 30 listopad. Byl to svátek sv. Ondřeje. O tomto svatém se moc písemností nedochovalo. Ví se o něm jen tolik, že byl apoštolem bratra sv. Petra. Svatý Ondřej je patronem Rumunska, Skotska a Ruska, na jejichž území prý působil. Je uváděn jako první biskup Byzantia (Konstantinopol, Istanbul). Je také patronem nevěst, sedláků rybářů a obchodníků s rybami, řezníků, horníků, provazníků a nosičů vody. Umělci Ondřeje nejčastěji zobrazují jako starého muže s dlouhými bílými vlasy a vousy, s knihou evangelií v pravici, opírajícího se o kříž ve tvaru X, na němž byl podle legendy umučen. Nebo je zobrazován s rybářskou sítí.
30.11. v den jednoho z dvanácti apoštolů býval dnem věštění, který se dnes spíše spojuje se Štědrým dnem. V každém kraji bývaly však jiné zvyky. Jednim ze zvyků bývalo, že svobodná děvčata klepávala o půlnoci na dveře kurníku a pokud se z kurníku ozval kohout, bylo to znamení, že se dívka do roka vdá. Ozvala-li se ale slepice, znamenalo to, že se dívka ještě rok nevdá. Jinde zase dívky v tento den lily olovo. To se roztavilo na lžíci nad plamenem svíčky a lilo se přez klíč, jehož zuby znázorňovaly tvar kříže do studené vody. Ze vzniklých tvarů se věštilo, zda nastávající bude štíhlý, silný, malý, velký nebo také jakého bude řemesla, či bude-li bohatý, nebo naopak chudý. Podoba ženicha se hledávala i na rybníce ve vysekané díře ledu, kde stíny ukazovaly svým tvarem zjev nastávajícího. K známým ondřejským tradicím patří třesení bezem při kterém se odrikavala říkanka:
Třesu, třesu bez, ozvi se mi pes, kde můj milý dnes Třesu, třesu tímto plotem, všecí svatí mým životem. Kde je můj milý dnes, ať mně tam zaštěkne pes.
Kterým směrem se pak pes ozval, tim směrem se měla dívka vdát. Ozval - li se místo psa kohout, znamenalo to, že se děvče vdá mimo svou vesnici nebo město.
Adventní věnec
Adventní věnec patří k nejznámějším symbolům předvánočního času. Už od nepaměti je věnec symbolem vítězství a královské důstojnosti. Je to dle Bible projev radosti, úcty a vítězství. Adventní věnec je holdem tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň již přichází jako vítěz, král a osvoboditel: Ježíš Kristus. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť on je "Světlo světa". Obvykle ho známe v podobě kulatého věnce z jehličnatých větví ozdobeného čtyřmi svícemi podle počtu adventních nedělí. Každou neděli se zapaluje další svíčka, podle tradice vždy proti směru hodinových ručiček. Vedle čtyř svící se objevuje i varianta s pěti svíčkami. Umisťuje se do středu věnce jako symbol Vánoc, často také jako symbol Ježíše Krista. Někdy se jí říká „Kristova svíčka“. Zapaluje se na Štědrý den a Boží hod vánoční. Liturgickou barvou adventu je fialová – barva pokání. Třetí neděle se používá barva růžová, která má symbolizovat předvánoční radost. Pátá svíčka pak bývá v barvě bílé. V liturgickém výkladu reprezentuje čistotu Ježíše Krista.
Klasické adventní věnce byly zavěšeny na stuhách ze stropu, postupně je nahradily věnce, které se kladou přímo na stůl, případně varianta bez svíček k ozdobení vchodových dveří. Věnce i svíce byly podle některých pramenů symbolicky používány už před příchodem křesťanství. Zelené větve a svíčky představovaly v zimním období protiklad k mrazu a tmě. Kruhový tvar pak připomínal slunce. Lidé také údajně v zimním období nosili do svých příbytků čerstvé zelené větve a tím poskytovali příjemné bydlení dobrým duchům. Holé věnce ze slámy odháněly zlé duchy a zajišťovaly tak požehnání.
4.12. Svatá Barbora
Podle legendy byla Barbora velice krásná a moudrá dívka, která se narodila v Nikodemii v tehdejší Malé Asii ve 3 stoleti. Narodila se údajně v rodině bohatého kupce. Matka krátce po porodu zemřela a otec převzal celou výchovu sám. Otec Barbory byl pohan a tudíž nepřítel křesťanství, které v té době bylo zakázané a tvrdě trestané. V tomto duchu velice přísně vychovával i svou dceru. Ze strachu, aby dcera nepodlehla křestantví, nechal později otec postavit vež, do které dceru zavřel. Avšak po čase, s nadějí, že si Barbora najde ženicha ji dovolil z této věže vycházet. Barbora však ženichy nevyhledávala, ale seznámila se s křestany, od kterých přijala jejich víru a posléze se i nechala pokřtít. Když se otec o tomto jejím činu dověděl, dceru krutě zbil a chtěl ji i zabít. Barboře se však podařilo utéci do lesa, kde se před ní otevřela skála, ve které se ukryla. Otec však dceru nechal hledat a tak Barbora dlouho ve své skrýši nepobyla. Nakonec ji prozradil pastýř a tak byla chycena, odvlečena před soudce a otce, kteří ji nutili aby se vzdala své víry. Barbora však tvrdě stála za svou vírou a tak byla mučena a týrána. Dokonce jí byly uřiznuty prsy. Barbora ale nepolevila. Soudce nakonec nařídil popravu setnutím hlavy, kterou měl vykonat sám otec. V momentě, kdy otec dceři hlavu setnul, z nebe sjel blesk a otce na místě zabil. To se stalo v roce 306.
Tradice kvetoucích barborek
Řezání třešňových větvičkek „barborky“ je velice známý zvyk, který se přenesl i do našich domovů. Rozkvetlé větvičky se tak stávají vánoční výzdobou v mnoha domácnostech. Řezáni větviček má ale také údajně čarovnou moc. Větvičky "barborky" původně řezaly pouze dívky ze stromu 10 let starého a to krátce po setmění. Dívky se o větvičky musely řádně starat aby jim vykvetly. Za tímto účelem se musela voda ve váze každý den měnit a větvičky měly být zalévány několikrát denně vodou, kterou dívka donesla v ústech. Rozkvetla li pak "barborka" na štedrý den, znamenalo to, že se dívka do roka vdá. Pokud větvička ale nerozkvetla, dívka měla ještě počkat rok. Někde se dokonce věřilo, že nerozkvetlá "barborka" značí, že dívka již prišla o panenství. Jedna z dalších pověr mluví o tom, že dívky řezávaly tolik větviček, kolik chlapců se jim líbilo. Každá větvička pak byla popsána jménem chlapce. Větvička se jménem chlapce, ktará rozkvetla jako první, ukazovala na toho chlapce, za kterého se dívka provdá. Také se věrilo tomu, že kolikátý den větvička rozkvete, tolikátý měsíc v příštím roce bude mít majitel větvičky štěstí. Kvítek z "barborky" se také dával za šněrovačku a měl prý tu moc přivábit chlapce, na kterého si dívka myslela.
6.12. svatý Mikuláš
Historicky je doloženo, že se Mikuláš stal kolem r. 300 biskupem v Myře v tehdejší Lykii. V době pronásledování křesťanů za Galeria Valeria Maximina, se Mikuláš dostal do zajetí. Údajně kolem r. 310. V zajetí byl týrán a mučen. Po jeho propuštění kolem roku 325 vystoupil na slavném koncilu Nicejském.
Mikuláš byl uctíván od 10. stoleti v Německu kde vznikl také obyčej, který zůstal zachován dodnes a to, ze Mikuláš navštěvuje děti a obdarovává je malými dárky. Tento zvyk vznikl v klášterních školách, kde se tehdy hrála biskupská hra, při které jeden z žáků přebíral jednou v roce funkci opata nebo i biskupa a tak zvaně vládl nad klášterem a nad školou. Tato hra se zpočátku hrávala 28. prosince, v den Neviňátek, ale zhruba od 13. století byla přeložena právě na den sv. Mikuláše.
V různých zemích se tento svátek slaví jinak. Například v Německu doprovází Mikuáše čeledín Ruprecht. V Bavorsku, přibírá Mikuláš od středověku často Erasma jako pomocníka v nouzi. V alpských zemích provádí zakuklené postavy různé neplechy. Na východě je Mikuláš po panence Marii nejuctívanější svatou postavou.
Umělecky postavu Mikuláše vytvořil teprve před 100 lety malíř Moritz von Schwind a to jako muže s dlouhým vousem v dlouhém, kožešinou lemovaném plášti s kapucí. Od té doby je Mikuláš znázorňován v ruzných podobách. Na východě například je znázorňován holohlavý. Nejčastěji je ale znázorněn se třemy zlatými koulemi na knize, nebo třemi váčky na peníze, zlatými pruty, kameny, chleby či jablky.
Vše je znázorňováno ve třech a má to připomenout legendu, podle které jeden chudý šlechtic poslal své tři dcery vydělat si na věno do nevěstince. V noci se pod okny nevěstince objevil Mikulás a všem třem sestrám hodil oknem po pytlíku se zlaťáky. Jedna z dalšich historek mluví o tom, že Mikuláš jedné noci vrátil život třem chlapcům kteří byli zabiti a naloženi v sudu se solí hostinským. Podle této legendy bývá Mikuláš znázorňován s velkým sudem ve kterém jsou tři chlapci. V další legende Mikuláš zachránil tři rybáře na rozbouřeném moři, kteří se s svým člunem ztroskotali. Nikdo dnes již neví, kde se vzali a proč se objevují s Mikulášem. Čert však znázorňuje zlo, peklo a trestá zlobivé děti. Anděl naopak děti chválí a povzbuzuje je. Mikuláš pak rozdává dárky.
7.12. Sv. Ambrož
Ambrož byl synem prefekta Galie. Jeho matka byla silně věřící křesťanka, která se se po smrti svého muže přestěhovala se třemi dětmi do Říma. Ambrož po studiích získal titul konsula pro ligurskou provincii a byl poslán do Milána. Byl ale přdurčen pro jiné úkoly. Ambrož byl otcem věřících a chudých, kterým po svém nástupu na biskupský stolec, rozdal celé své jmění. Byl to výborný řečník. Mezi jeho posluchači se nacházel v té době i svatý Augustin, který o něm mluvil s neobyčejnou chválou. Ambrož byl rovněž apoštolem sociální spravedlnosti a zastával heslo že země patří všem a ne pouze bohatým. Právem je považován vedle svatého Jeronýma, Řehoře Velikého a Augustina za jednoho ze čtyř velkých učitelů církve.
Svátek má zdůraznit, že Panna Maria byla uchráněna dědičného hříchu, aby se mohla stát matkou Krista, křesťané na tuto skutečnost věřili od prvokřesťanských dob, tento svátek se slavil už v 6. století pod názvem "Početí svaté Anny". Neposkvrněné početí bylo vyhlášeno jako církevní dogma 8. prosince 1854 papežem Piusem IX. Dogma tvrdí, že Marie jako jediný člověk byla počata (svými rodiči) bez dědičné nedokonalosti všeho lidstva - prvotního hříchu.
13. 12. svatá Lucie
Svatá Lucie byla křesťanskou mučednicí, která musela trpět za to, že se odmítla provdat za bezbožného nápadníka. Dokonce si podle legendy vyloupla oči, které zmiňovaného muže okouzlily – a věnovala mu je. Bůh ji za to obdařil novým párem očí, které byly ještě krásnější, než ty původní! Na výročí Luciiny smrti, 13. prosince, obcházely kdysi na vsích po domech ženy oblečené v bílém - „Lucky“. Tyto tajemné postavy ukrývaly svůj obličej pod maskou, do domů přicházely bez ohlášení a budily hrůzu. Jméno Lucie je odvozeno od latinského slova značícího „světlo“ a Lucky přinášely se svým bílým rouchem naději, že již brzo se dny začnou opět prodlužovat a noci zkracovat. Při svých obchůzkách koledovaly: „Jdu, jdu, noci upiju.“ Jejich příchod se spojoval též s čistotou.
Ke dnu svaté Lucie se váže množství pověr a věšteckých praktik. Dvanáct dnů mezi Lucií a Štědrým dnem údajně předpovídá, jaké bude počasí po dvanáct měsíců příštího roku.
Luciin svátek se spojuje také s milostnou magií. Ženy a dívky toužící najít toho pravého si mohou vyzkoušet jednoduchou věštbu. Potřebujete třináct papírků. Na dvanáct z nich napište jména dvanácti mužů a třináctý lístek ponese nápis „neznámý“. Papírky poskládejte a zamíchejte. Pak jeden vytáhněte a hoďte do ohně nebo spalte v plamenu svíčky. Totéž opakujte každý den, aniž byste četly, co je na lístečcích napsáno – na Štědrý den vám pak poslední zbývající lístek prozradí, kdo je ten vyvolený.
25.12. Hod boží - hlavní vánoční svátek
Tento den Připomíná narození Ježíše Krista, tedy příchod spasitele.
Na Boží hod vánoční se nikde nepracovalo, všichni měli zbožně rozjímat. Světnice ani zápraží se tento den nemetly, postele nestlaly. Nechodilo se ani po návštěvách a přišel-li přeci někdo, měl přinést koledu a popřát šťastných a veselých svátků narození Pána Krista.
O božíhodové mši, zvané také „hrubá“ bývalo v kostele plno, zvlášť pak ve vinařských oblastech, kde se věřilo, že ozáří-li sluníčko během mše tvář pana faráře, předznamenává to hojnou úrodu dobrého vína.
26.12. svátek svatého Štěpána
Svatý Štěpán byl jeden z prvních sedmi jáhnů první křesťanské komunity v Jeruzalémě.
V českých zemí je svátek sv. Štěpána spojen s tradiční vánoční koledou. „Na Štěpána“ odcházeli ze služby čeledíni, příp. i děvečky (které někdy čekaly až do Nového roku). Na odchodnou sloužící dostával zvláštní koláč, tvořený třemi spletenými prameny do kruhu a ozdobený ořechy, rozmarýnem a pentlemi.
28.12. Mláďátka
Svátek mláďátek (eventuálně neviňátek) je svátek vzpomínek na děti, které podle evangelního vyprávění nechal v Betlémě zavraždit král Héródés Veliký po narození Ježíšově.
31.12 Silvestr
Poslední prosincový den – Silvestr - je zasvěcen památce papeže Silvestra I. svátek se původně nespojoval se žádnými zvyky a obyčeji. Oslavy posledního dne neměly pro svůj pohanský původ moc velkou oblibu (Ale už ve starém Římě loučení se starým rokem provázelo nevázané veselí).
1.1. Slavnost Panny Marie
Slavnost Panny Marie, Matky Boží též Oktáv Narození Páně je v křesťanské tradici liturgický den, který je po slavnosti Narození Páně osmým a připadá tedy na 1. leden.
6.1. Tři králové
Slavnost Zjevení Páně, Epifanie, nebo též svátek Tří králů. Jde o křesťanský svátek, který připomíná sebesdělení či sebezjevení Boha lidstvu v osobě Ježíše Krista. Svátek má svůj původ ve východní liturgické tradici, která zahrnuje též oslavu křtu Ježíšova a návštěvu tří mudrců v Betlémě. V tento den se Kristus zjevuje nejen izraelskému národu, ale všem a dává se rozpoznat jako král všech. Podle bible ke svatému dítěti nejprve přiběhnou prostí pastýři, kteří slyší jásající anděly ohlašující slávu o božím zrození. Podle legendy později dorazí se svými dary i tři králové-mudrci, Kašpar, Melichar a Baltazar. K + M + B Dle legendy se jednalo o tři mudrce či mágy, tudíž pohany, kteří byli hvězdopravci odněkud z Arábie. Jejich znalost pohybů hvězd a pozornost vůči nim jim prý dokázala s pěsností určit datum narození Velkého krále a dokonce i jeho přesnou polohu. Tito mudrci se vypravili se svými dary, myrhou, kadidlem a zlatem do betléma krále králů přivítat.
V katolických zemích se o svátku Tří králů píše posvěcenou křídou na dveře domů a chlévů zkratka K+M+B nebo latinský C+M+B jako formule požehnání. Zkratka se vykládá jako iniciály tří králů. Původní text ale zní Christus mansionem bendictat - ať Kristus požehná tomuto příbytku.
Svátek slaven od začátku 15. století, zprvu jako Zasnoubení svatého Josefa, řádem minoritů v Chartres ve Francii. V roce 1725 došlo k přejmenování na Zasnoubení Panny Marie a svátek byl zaveden pro celou církev. Původně se slavil 26. listopadu, od roku 1910 pak 23. ledna. Od roku 1969 dovolen pouze v kostelích tohoto zasvěcení.
2.2. Hromnice
Hromnice je tradiční lidové označení katolického svátku Uvedení Páně do chrámu, dříve též Očišťování Panny Marie. Svátek připomíná událost z evangelií, kdy Ježíšova matka Maria přinesla podle židovského obyčeje svého syna 40. dne po narození do jeruzalémského chrámu, aby jej zasvětila jako prvorozeného Bohu.
Toho dne se v kostele světily před mší svíce, kterým se také říkalo hromničky. Pobožní lidé takto vysvěcené „hromničky“ zapalovali při bouřích, modlíce se přitom k Bohu za odvrácení možné pohromy. Také bývalo zvykem dávat hromničku do ruku umírajícímu člověku. Světlo hromničky mělo jeho dušičce svítit na cestu do nebe.
22.2. Petra stolec
Svátek Nastolení svatého Petra v Antiochii se slaví 22. února a je to svátek vzniku papežského úřadu. Původně se ten den připomínala smrt svatého Petra, neboť datum jeho smrti je neznámé. Později byl tento den umístěn tento svátek, jenž byl v roce 1969 přejmenován na Stolec svatého Petra.
Masopust
Začínal od třech králů a byl různě dlouhý. Trval až k „popelce“, tedy popeleční středě. Tato zahajovala čtyřicetidenní půst, který končil o velikonocích. A protože datum velikonoc je pohyblivé, mohla být popeleční středa od 4. února až do 10 března. Byl to čas zabíjaček, vepřových hodů, nejrůznějších vesnických zábav, tancovaček, bálů a čas nevázané veselosti. Masopust vrcholil v poslední tři dny, v masopustní neděli, pondělí a úterý, kterým se říkalo ostatky. Přípravy na ně probíhaly již od tučného čtvrtka. Těsně před ním probíhaly často zabíjačky a pořádná porce vepřové pečeně s knedlíkem a se zelím měly dodat dostatek síly pro celý příští rok. Hospodyně také nasmažily plné mísy šišek, koblih a božích milostí.
Masopust vyvrcholil v masopustní úterý. Po tučném a vydatném obědě, proběhl ve vesnicích masopustní průvod.
Popeleční středa
V liturgickém kalendáři je Popeleční středa prvním dnem postní doby. Její termín připadá na 40. den před Velikonocemi. (Do těchto 40 dnů se nepočítávají neděle, proto v praxi připadá popeleční středa na 46. den před Velikonoční nedělí.)
Všichni vesničané vydali do kostela na tichou mši a hlavně pro „popelec“- křížek na čele z popela. Tento symbol upomíná na blízkovýchodní tradici sypání si popela na hlavu na znamení pokání před Bohem. Znamenání popelem je doprovázeno slovy: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš.“ nebo „Obrať se a věř evangeliu.“ Kdo si popelec z čela nesetřel, mohl se těšit, že zůstane celý rok zdravý.
Pro mnoho křesťanů představuje Popeleční středa připomínku vlastní konečnosti a cíle či směřování vlastního života, vyznačuje se tedy pokáním. Popeleční středa je dnem přísného postu.
Pak nastal předvelikonoční postní čas. Všude se rozhostil klid, muži si odřekli, nebo omezili pití kořalky a piva, kouření a šňupání. Hospodáři vzpomínali jaké bylo poslední tři dny masopustu počasí, protože „jak je na masopustní neděli, tak má být o senoseči, jak v pondělí, tak o žitných žních, jak v úterý, takové počasí má být o žních pšeničných“. Říkalo se, že která žena zadělá o popeleční středě na chleba, té ho požehná pán Bůh i všichni svatí, ale prát nemá, to by měla prádlo celý rok špinavé.
10.3. Čtyřiceti mučedníků
V roce 320 Sebaste, v arménské Sebastě (dnes Sivas v Turecku) bylo umučeno 40 římských vojáků Hromové legie, za císaře Licinia. Po krutém mučení byli nakonec postaveni svlečeni na zamrzlé jezero, kde umírali podchlazením. Pokud by se však své víry vzdali, byla by jim umožněna koupel v horké lázni. Jeden mučený voják nevydržel muka a pokusil se vykoupat v připravené lázni. Vlivem rozdílu teplot však ihned zemřel. Jeden ze strážných viděl v oblacích anděly s korunami v rukou, ihned vyznal víru v Krista, svlékl se a nahradil onoho vojáka. Nakonec byli všichni ubiti a jejich těla byla spálena. Přesto se zachovalo dosti ostatků, jež se ihned staly předmětem velké úcty.
Postní čas
První postní neděle (Invocabit) dostala své jméno podle pučálky, postního pokrmu z namočeného, uvařeného hrachu. Jsou dochovány záznamy že se této neděli říkalo také „Liščí“ podle lidového zvyku, kdy matky pekly potajmu preclíky, ty navlékly na proutky a večer je pověsili na stromy kolem stavení. Ráno matky posílaly děti aby se šly podívat ven, co jim tam nechala liška.
Druhé postní neděli (Reminiscere) se říkávalo „černá“, patrně proto, že si od té doby po celý postní čas ženy oblékaly tmavé šaty, nosily černé šátky a pleny. Místy se označovala také jako „pražná“ podle jiného starobylého povrchu „pražma“ – upražených nedozrálých zrn.Zajímavostí je že se předpokládá že to byl vůbec nejstarší pokrm lidstva. Pražmo připravovalo tak, že se obilná zrna pražila na plechu v troubě a následně se rozemlela. Z tohoto pražma se připravovala postní polévka „praženka“.
Třetí postní neděle (Oculi) se nazývala „kýchavná“. V ten den se za středověku konaly zvláštní bohoslužby za odvrácení druhu moru, který se projevoval kýcháním. Tradovala se pověra, že kolikrát kdo kýchne tolikrát bude po celý rok zdráv.
Čtvrtá neděle postní (Laetare) byla „družebná“. Název je odvozen od družby, který chodíval v tuto neděli se ženichem navštívit dům, do něhož se o velikonoční pomlázce chystali na námluvy.
Pátá postní neděle (Judica) měla pojmenování „smrtelná“, nebo „smrtná“. Jelikož předcházela velikonočnímu „svatému“, neboli “pašijovému“ týdnu, konaly se v kostelech velké přípravy a zahalovaly se kříže na oltářích. Tuto neděli probíhal všeobecně rozšířený a známý zvyk „vynášení smrti“.
Šestá neděle postní (Palmarum) je „květná“, nebo též "Pašijová". Je připomínkou vjezdu Ježíše Krista do Jeruzaléma a název je odvozen od květů – palmových listů, kterými lidé Krista při příjezdu vítali. V našich zemích nahradily palmové listy proutky z kvetoucí jívy „kočičky“. S nimi se chodilo do kostela na „velkou mši“ na posvěcení.
V tento den se dle tradic nepeče, protože by se “zapekl květ” a nerodilo by ovoce.
Pašijový týden
Byl to poslední postní čas před velikonocemi, který probíhal v přípravách na největší církevní svátek v roce, připomínající umučení a vzkříšení Spasitele – Ježíše Krista. Oslavy velikonoc mají dávnou tradici a souvisejí se starým židovským svátkem „Pesah“- památkou vysvobození Židů z egyptského zajetí, který se slavil v den prvního jarního úplňku. Také velikonoce souvisí s prvním jarním úplňkem (po 21. březnu) a jejich vyvrcholení připadá potom na neděli, která může být 22. března až do 25. dubna.
„Modré“ pondělí a „šedivé“ úterý byly obyčejné všední dny, až ve středu se rozbíhají předsváteční přípravy. Zastavila se sice veškerá těžká práce, zato se smejčilo, vymetalo, vymetaly se saze z koutů, pecí a z komínů, někde se i bílilo. Odtud pravděpodobně pochází lidový název tohoto dne „Sazometná“, nebo „Škaredá“. Podle jiné verze výkladu se prý Jidáš škaredil na Krista. Říkalo se „Kdo se škaredí na škaredou středu - škaredí se pak každou středu v roce“.
Zelený čtvrtek představuje v liturgickém kalendáři den radosti i žalu. Název Zelený čtvrtek vznikl přesmyčkou původního německého názvu Greindonnerstag (lkavý čtvrtek) na Gründonnerstag (Zelený čtvrtek). Připomínala se poslední večeře Páně, jeho odchod na Oliveckou horu, zatčení a odsouzení k smrti. Název vzniknul podle zeleného mešního roucha, které se používalo při bohoslužbách. Na zelený čtvrtek se doporučovalo jíst hodně zelené stravy aby byl člověk po celý rok zdráv. Na zelený čtvrtek se celé rodiny modlily „na zdraví“. Ještě před východem slunce vyšla celá rodina před dům, poklekli směrem k východu a modlili se pětkrát Otčenáš. Někdy se i myli ranní rosou, která zaháněla ranní lišeje a kožní nemoci. Každý kdo ráno snědl na lačný žaludek Jidášek s medem, byl chráněn před jedovatým štípnutím a byl po celý rok zdráv. Jidáše jsou dodnes obvyklé velikonoční pečivo, spirálovitý tvar má připomínat provaz kterým se Jidáš oběsil. Někde na zelený čtvrtek vařili hrách aby „se uvedl a neměl mušky“, a také proti bolení zubů. Jinde do jídelníčku patřila zelená polévka z jarních bylinek.
Mezi tradiční zvyky spojené se Svatým týdnem patří „odlet zvonů do Říma“. Při Gloria na Zelený čtvrtek se naposledy rozezní zvony a varhany, které umlknou až do Velikonoční vigilie. Bylo zvykem místo zvonků používat klapaček ze dřeva.
Velký pátek znamenal pro katolíky, den největšího smutku. Provázel ho přísný půst, modlitby a rozjímání. Všude bylo ticho a klid.Tím si připomínali chvíli, kdy se Ježíš vydal na svou poslední cestu – křížovou cestu.Velký pátek je po štědrém dnu nejbohatší na různé zvyky, pověry a pranostiky. Mnoho pověr a praktik pomáhalo k očištění těla a příbytků od nečistých sil a nemocí.
Bílá sobota je poslední sobotou v postě. Její název pochází od bílých bohoslužebných rouch. Nadále se dodržuje smutný, hluboký klid, provázení obřady, kdy se světí ohně, velikonoční svíce, křestní voda, čtou se proroctví a modlí se ke všem svatým. Vyvrcholením tohoto dne je podvečerní mše zvaná „vzkříšení“, při níž se pěje radostně „Gloria“. Znamená to zvěstování všemu věřícímu lidu, že spasitel vstal z mrtvých a vstoupil na nebesa. Mezi známé liturgické úkony patří spalování svatých olejů. Večer byla celá vesnice vysmejčená, jako z cukru, mládež si na sebe bere sváteční šaty a každý by si na měl vzít něco nového, aby ho „nepočůral beránek“. Když začaly zvony slavnostně vyzvánět „Gloria“, šli všichni zatřást stromy pro bohatou úrodu ovoce. Kdo slyšel první zvonit, měl zvednout něco těžkého, aby byl hodně silný.
Boží hod
Boží hod, neboli Velká neděle nastává po „Velké noci“ – vzkříšení spasitele. Celý křesťanský svět se raduje z vykoupení.Chodilo se ke svatému příjímání, nosili se ke svěcení pokrmy – beránek, mazance, vejce, někde i chleba a víno.
Velikonoční pondělí (někdy též Červené pondělí)
je dnem, který následuje po neděli Zmrtvýchvstání Páně. V našem prostředí je spojeno s nejrůznějšími tradicemi a zvyklostmi, které lze zařadit k přechodovým rituálům končící zimy a nastávajícího jara.
V tomto období se nekonaly žádné významné liturgické úkony, ale o to více se lidé soustředili na lidové zvyky spojené s pomlázkou. Jedná se o rozšířený starobylý obyčej spočívající v pomlazení vrbovými proutky a obdarování vejci. Síla z mladého vrbového proutku se měla přenést na každého, koho se proutek dotkl.
Nanebevstoupení Páně
Svátek Nanebevstoupení Páně je jedním z velkých svátků křesťanského kalendáře a připomíná výstup Ježíše Krista na nebesa čtyřicet dní po jeho vzkříšení - Velikonoce. Nanebevstoupení Páně připadá vždy na čtvrtek, avšak v některých oblastech se slaví až následující neděli (na kterou jinak připadá 7. neděle velikonoční).
Svátkem jako takovým začíná devítidenní období před Letnicemi, tedy slavností Seslání Ducha svatého.
Seslání Ducha svatého
Svátek Letnic, Seslání Ducha svatého či Svatodušní svátky (latinsky pentecostes - padesátý den) označuje křesťanský svátek slavený 50 dnů po Velikonocích a 10 dnů po Nanebevstoupení Páně.
Teologicky se tento svátek vztahuje v židovství k předání Zákona na Sinaji a v křesťanství k seslání Ducha svatého na apoštoly po Ježíšově zmrtvýchvstání.
Slavnost Nejsvětější Trojice je v církevním kalendáři první nedělí po Letnicích. Obsahem tohoto svátku je jedna z ústředních křesťanských nauk, totiž nauka o Nejsvětější Trojici, víra, že Bůh existuje ve společenství tří osob – Otce, Syna a Ducha svatého.
Čtvrtek po této neděli se slaví Slavnost Těla a Krve Páně, která se někdy z praktických důvodů překládá na následující neděli.
Slavnost Těla a Krve Páně
Slavnost Těla a krve Páně, dříve zvaná Boží Tělo, je specifická pro katolickou církev, neboť se začala slavit, aby se zdůraznila reálná přítomnost Ježíše Krista, neboť dle nauky a Tělo Páně je proměněná hostie (chléb) a krev je proměněné víno.
Slavnostní průvod s Nejsvětější svátostí ven mimo prostor kostela se koná až do současnosti. Průvod bývá spojen se žehnáním obci Nejsvětější svátostí a někdy vede po trase mezi několika kostely.
16.7. Panny Marie Karmelské
Název svátku pochází ze jména hory Karmel (latinsky carmen = zpěv, píseň, Boží zahrada). Na této hoře od nejstarších křesťanských dob vedli poustevníci kající život a uctívali Pannu Marii. Nakonec tam na začátku 13. století založili řeholní řád. Papež Sixtus V. ustanovil v roce 1587 svátek Panny Marie z hory Karmel, který papež Benedikt XIII. v roce 1726 rozšířil na celou církev.
5.8. Panny Marie Sněžné
Oslava zázračného vyznačení místa na pahorku, na němž pak byla postavena první velká bazilika. V noci ze 4. na 5. srpna roku 358 zde napadl sníh. Dvěma mužům, patriciovi Janovi a papeži Liberiusovi, se té noci zjevila Panna Marie. Oba se pak ráno sešli na pahorku a papež hned do sněhu vyznačil půdorys budoucího chrámu. Dnes zde stojí bazilika Santa Maria Maggiore a svátek se dnes nazývá "Posvěcení římské basiliky Panny Marie".
Proměnění Páně
Slavnost Proměnění Páně označuje v křesťanství jednu epizodu života Ježíše Krista, kdy Ježíš vyvedl tři apoštoly (Petra, Jakuba a Jana) na horu, kterou tradice ztotožňuje s horou Tábor, kde byl proměněn, jeho obličej oslnivě zbělel a Ježíš rozmlouval s Eliášem a Mojžíšem. Hlas z oblaku přitom označuje Ježíše za milovaného Syna. Svátek připadá na 6. srpna.
15. 8. Nanebevzetí Panny Marie
Svátek je připomínán v Římě a Byzanci už od 5. století, pod názvem "Zesnutí" nebo "Usnutí Bohorodičky", "Spočinutí Panny Marie". Nanebevzetí jako závazné dogma (článek víry) bylo vyhlášeno papežem Piem XII. roku 1950. Říká se v něm, že Panna Maria obdržela hned po odchodu z tohoto světa celou slávu, protože byla vzata do nebe s tělem i duší a nemusí čekat jako ostatní zemřelí na oslavení až na konci věků.
Jeden z nejstarších mariánských svátků. Dle legendy se starším bezdětným manželům Anně a Jáchymovi, ve vysokém věku narodila dcera, která byla předpovězena zjevením anděla. Dne 8. září byla vysvěcena basilika na místě, kde se Panna Maria narodila. Svátek Narození Panny Marie byl slaven v církvi od 5. století. Od 7. století je svátek slaven v Římě a od 11. století v celé církvi. Později byla bazilika zasvěcena svaté Anně, matce Panny Marie.
Svátek Jména Panny Marie se začal používat ve Španělsku začátkem 16. století, dle židovské tradice totiž dívky dostávaly čtvrtý den po narození jméno. Pro celou církev pak vznikl jako památka na poražení turecké armády u Vídně v roce 1683, které souviselo se vzýváním jména Panny Marie a s její pomocí. V církevním kalendáři svátek do roku 1969, po roce 2001 zase obnoven.
Povýšení sv. Kříže
Svátek Povýšení sv. kříže, v kalendáři církve se slaví 14. září. Připomíná utrpení Ježíše Krista a den po něm se připomíná svátek Panny Marie Bolestné, které ukazuje na žal Panny Marie při Kristově smrti. Svátek má svůj původ v Jeruzalémě, kde se ten den slavilo výročí posvěcení Baziliky Božího hrobu. Podle legendárního podání (např. Zlatá legenda) je dnem, kdy byly znovuzískány relikvie Kristova kříže, kterých se zmocnili Peršané při dobytí Jeruzaléma.
15. 9. Sedmibolestné Panny Marie
Od roku 1423 byl místní svátek připomínán v Kolíně nad Rýnem, jako odčinění svatokrádeží způsobených českými husity. Od roku 1913 bylo pro slavení závazné památky stanoveno datum 15. září. V roce 1966 Sedmibolestná Panna Marie oficiálně vyhlášena patronkou Slovenska papežem Pavlem VI., dnes na Slovensku státní svátek ("Sedembolestná Panna Mária").
Svátek se začal používat v 15. století ve Španělsku, později byl potvrzen papežem Lvem X. roku 1518. V roce 1608 ustanoven papežem Pavlem V. pro habsburské země, tehdy se ještě slavil první neděli v září. Nakonec papež Klement X. určil datum 2. října a rozšířil svátek pro celou církev v roce 1670.
Původně svátek "Panny Marie Vítězné", který byl zaveden roku 1572 papežem Piusem V. ve výroční den vítězství křesťanů v boji s Turky. 7. října 1571 došlo k námořní bitvě u Lepanta, bitva měla pro křesťanskou stranu obrovský symbolický význam a z dlouhodobého hlediska vážně podlomila osmanskou námořní moc. Rok nato přejmenován na svátek "Panny Marie Královny svatého růžence" a přeložen na první říjnovou neděli. Od roku 1913 zase svátek slaven ve výroční den bitvy u Lepanta.
Svátek zavedl papež Pius XI. v roce 1931 na 1500 výročí Efezského koncilu, na kterém byl definován titul Bohorodička (Boží Matka), aby všechny matky měly pomocnici a patronku v plnění mateřských úkolů. Svátek po roce 1969 přeložen na 1. ledna pod názvem "Matka Boží, Panna Maria".
Všech svatých
Svátek je slaven napříč křesťanstvím, církve jej slaví 1. listopadu. Římskokatolická církev a některé další západní církve navazují 2. listopadu na tento svátek Vzpomínkou na všechny věrné zemřelé, lidově tzv. Dušičkami.
Dušičky
Dušičky Vzpomínka na všechny věrné zesnulé, Památka všech věrných zemřelých či lidově dušičky. Připadá na 2. listopadu, je v církvi dnem, kdy se církev modlí za zemřelé.
Památka se slaví od 10. století, v zemích s křesťanskou tradicí je zvykem během tohoto dne či období navštívit hřbitov a rodinný hrob a rozsvítit na něm svíčku či položit živé květiny, což má symbolizovat víru ve věčný život a demonstrovat přesvědčení, že život hrobem nekončí.
Svátek je připomínán od 4. století v Řecku pod názvem "Vstup Matky Boží do chrámu". Dle legendy měla být tříletá dívenka Marie dána svými rodiči do internátní školy pro výchovu dívek, kde byla zasvěcena Bohu. Zde byl v roce 543 postaven mariánský kostel, který byl vysvěcen 21. listopadu. Roku 1472 papež Sixtus IV. svátek ustanovil pro celou církev, později byl zrušen, ale papež Sixtus V. svátek v roce 1585 zase obnovil.
Komentáře
Přehled komentářů
Je jen dobře,že připomínáte zvyky a recepty našich babiček,jen málo mladých to zná.Dnes přebíráme všechno možné,ale odkud a kdo jsme mi,málo kdo ví a to je škoda.:-)
Liturgický rok
(Dagmar Měchová, 20. 2. 2012 17:58)